Téma týdne

Čas plyne stále rychleji

12. května 2013 v 23:00 | Vojtěch "Medroš" Hamerský

Čas plyne stále rychleji


Nad tímto zvoláním už nelze ani přemýšlet, to je holý fakt. Čas plyne rychleji jak z hlediska subjektivního, tak objektivního. Tzn. čas plyne rychleji z našeho pohledu (tento náhled na plynutí je utvářen námi, našimi zkušenostmi a pocity, náhled každého člověka na plynutí času je v tomto případě jiný) a nebo fakticky z pohledu všech lidí nehledě na jakoukoliv věc.

Vše se zrychluje, den co den, hodinu za hodinou. Někde jsem prý dokonce četl, že zatímco ještě před 20 lety si návštěvník galerie prohlížel každý obraz průměrně 10 vteřin, dnes jsou to pouhé 3 sekundy! A to je co říct. Pak mi nezbývá nic jiného, než zabřednout do mých fantasmagorických představ a hezky si vymýšlet scénáře, kde návštěvník galerie utíká od jednoho vystaveného obrazu ke druhému s vyplazeným jazykem, na každý se podívá ony zmíněné 3 vteřiny a peláší zase k dalšímu...

Od plynutí času se odvíjí všechno, jsme svědky rychlého vývoje výpočetní techniky a zahlceni předměty, které by nám měli zdánlivě usnadňovat každodenní život a ušetřit tak plynoucí čas. Má to však kýžený efekt? Já si myslím že ne, ba naopak, v mnohých případech to dokáže značně uškodit. Asi nejlepší možná varianta je věřit v lepší budoucnost (ale všichni víme, že už lepší nebude a že se vše naklání k těm prvotřídně nejhorším možným scénářům).

Kdo ví, třeba se nám jednoho dne sice nepodaří vynalézt stroj času, ale mašinku, která ten čas alespoň zastaví! :)

Čas tu plyne jako voda,
sbírejte ho, je ho škoda!
A když nechceš, tvoje chyba,
chytání času je nová obliba.

> ZDROJ(E): DeviantART (obrázek)
> SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

Proč zrovna já?

28. dubna 2013 v 22:13 | Vojtěch "Medroš" Hamerský

Proč zrovna já?


Tak tuto otázku jsme si položili každý z nás v našem životě nesčetněkrát, nemám pravdu? Možná si ji pokládáme každý den. Přeci jen, nemá daleko ke klasické filozofické otázce "proč existuji?"/"jaký je můj smysl života?". Všichni jsme svým způsobem jedineční a není tedy divu, když v určitou dobu na nás přijde řada. Záleží však na tom, co přesně se od nás očekává...

Můžeme v tomto kontextu brát naší jedinečnost v pozitivním i negativním slova smyslu. V tom pozitivním otázka "proč zrovna já?" vyznívá spíše zaraženě, protože dané skutečnosti nedokážeme uvěřit. V tom negativním na druhou stranu zní tato otázka tak, jak nám asi zní na první poslechnutí. Otráveně, znuděně, rozhořčeně... S negativním pojetím se totiž bezpochyby většina z nás setkává častěji než s pozitivním.

Mluvíme zde prakticky o čemkoliv, nákup, dělání domácích úkolů, mít někoho nebo něco na starosti,... Je toho spousta. A je až s podivem, jak taková zvolání "proč zrovna já?" z cizích úst zní :)

Proč zrovna já, se ptáte?
Co vám je do toho, vy hulváte!
To je pouze moje věc,
ta veliká, převeliká klec.

Uvězněn jsem v ní zhola celý,
čekám jen, až po mně vystřelí.

Užírám se tím celou dobu
a s otázkou "proč zrovna já" na jazyku,
kterou vyslovuji jen tak ze zvyku,
padám do svého hrobu.

> ZDROJ(E): DeviantART (obrázek)
> SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

Květ

21. dubna 2013 v 22:35 | Vojtěch "Medroš" Hamerský

Květ


Květ... Sakura... 5 centimetrů za sekundu... To a ještě víc se mi vybaví při pomyšlení na květ. Ale proč zrovna květ sakury? Ani nevím, mám pro Vás pouze jedno vysvětlení. Sakura, jak víme, má svůj domov v Japonsku a jelikož japonsko je pro mne nejen země pokroku a vyspělých technologií, ale také jakéhosi osvobození a vnitřního klidu, je tedy více než příhodné přibodobnit Japonsko sakuře.

Ano, dnešní doba je hektická a není tomu jinak i v Japonsku. Ale zabrousím trochu jinam, tito lidičkové dokážou stvořit kdejaké anime, které dokáže člověka pohladit na duše a zahřeje srdce. Dojemné, jako vidět snášející se okvětní lístek sakury, padající k zemskému povrchu 5 centimetrů za vteřinu. Doufám, že snad nikomu při pomyšlení na květ se nevybaví černé myšlenky, pouze ty krásné...

Co já bych ti tak mohl dát?
Pod naší sakurou budu zatím stát,
než vymyslím ten nejkrásnější dárek.
Snad by to mohl být kanárek?

Ne, to není vůbec ono.
Pouze přepnout ze sterea na mono
a hned by to bylo jednodušší,
i když nepochybně sušší.

Mír a lásku, to ti dát nesvedu,
rozdupali by je bez ohledu.
Co takhle kvítek růžový,
jenž bych ti přinesl z lůna sakury?

A pak by se celý tento svět,
proměnil v jeden krásný, převeliký květ.

> ZDROJ(E): DeviantART (obrázek)
> SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

Nedočkavost

14. dubna 2013 v 22:41 | Vojtěch "Medroš" Hamerský

Nedočkavost


Nedočkavost je ve většinu případů velmi zlá věc. Je velmi úzce spjatá s časem (tedy respektive s načasováním, pro nějž lidé, oplývající touto vlastností, nemají cit). Pokaždé se stane něco špatného. Zkouším si vzpomenout, zda jsem zaznamenal případ, kdy nedočkavost byla k užitku, ale nemohu si nic vybavit. Nedočkaví lidé však za tuto svou vlastnost nemohou, mají to v sobě zakódované a již pouze nevědomě nedočkavosti využívají (i jako třeba jakéhosi obranného mechanismu).

Musím se přiznat, v mnoha věcech jsem také nedočkový člověk. Při ní se zjevuje - a je velmi znatelná - nervozita (kdy už to bude hotové, jak dlouho ještě, apod...) a dá se i říci, že se dá považovat za netrpělivost, která se projevovala hlavně u činností typu slepování papírových modelů. Dělal jsem to rád, ale nejraději bych vždy měl za určitou chvíli hotové celé dílo...

Stres, nerozvážnost, to jsou některé z příčin nedočkavosti. Musím si totiž uvědomit, že na nedočkavost nemá vliv pouze vnitřní problémy (tj. ta naše zakódovaná stránka osobnosti), ale tkví také ve vnějších faktorech, jako je nátlak okolí (přátelé, rodina, kolegové v práci,...). Není to tedy zejména vždy chyba daného člověka, ale také jeho společnosti.

> ZDROJ(E): DeviantART (obrázek)
> SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

Výstřednost

31. března 2013 v 14:00 | Vojtěch "Medroš" Hamerský

Výstřednost

Rád bych prvně napsal, co je to vůbec ta výstřednost. Dle mého (stručně) se jedná o odchylku, či dokonce SCHOPNOST (!!) odlišit se od normálu. V dnešní době by mohla taková výstřednost být docela perspektivní a přínosem. Čím více excentrická osobnost, tím více si jí lidí všimne, je však jasné, že nic se nemá přehánět.

Extravagantnost v jisté míře je více než přínosem pro daného člověka, jenž si svoji jedinečnost uvědomuje a ještě více ji podtrhuje tím, jak se chová. Jeho chování pak vyplývá z různých důvodů - ať už je to nějaký komplex, či sociální dispozice k tomu, aby se tak choval.

Ani si to neuvědomujeme, ale naši výstřednost časo ovlivńuje právě prostředí, tedy lidi, nejčastěji spolužáci ve škole a kolegové v práci. V rodinném kruhu se tito lidé snaží právě zapadnout a chovat se jako šedá myš. Proč? Nemají to zapotřebí, rodina je úplně něco jiného než spolupracovníci či spolužáci.

Učebnicový příklad výstřednosti? Černé kačátko! Není to však něco, co lidi ještě více odlišuje a tím pádem si připadají opravdu unikátní? Jejich ego roste (mělo by přiměřeně, hlavně ať jim to nestoupne do hlavy) a tím pádem jejich sebevědomí a sebeuvědomění si vlastní jedinečnosti.

Příkladem mohu být i já. Z malého uťápnutého človíčka ze základky se s příchodem na střední školu stával čím dál větší extrovert a nyní na VOŠce se můžu považovat skutečně za plnohodnotnou výstřední osobu, díky svému šaškovskému stylu. A proč to tak nečinit? Vždyť je to přeci sranda.

Ovšem výstředností je značná spousta, myslím tím druhů, každý to vnímá jinak a každý se svou výstředností projevuje jinak. O těch negativních možnostech výstřednosti však dnes psát nehodlám. A co Vy? Jste nějakým způsobem výstřední nebo se považujete za "normální" lidi? :)

> ZDROJ(E): DeviantART (obrázek)
> SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

Místo, kde chci žít

17. března 2013 v 23:20 | Vojtěch "Medroš" Hamerský

Místo, kde chci žít


Jaké je vlastně moje vysněné místo, kde chci žít? Nevím, nemám potuchy. Jsou to pouze jakési fragmenty, nahodilé části různých míst, které by společně mohly vytvořit nějaký úžasný prostor k žití... Aby nedošlo k omylům a špatnému pochopení tohoto mého výmyslu (chorého) mozku, nebavím se tu o městech či vesnicích, natož o České republice, ba ani možná o našem světě jako takovém.

Stručně a jasně, protože o tom se tu opravdu nebudu rozepisovat - kdybych si měl vybrat mezi městem a vesnicí (či menším městem), vyberu si vesnici. Kdybych se rozhodoval mezi státy, nejspíše bych si vybral Irsko a to díky jejich principu soužití modernismu (dnešní doby) a přírody - a taky kvůli pivu, že ano! Ale ze všeho nejvíc bych si přál existovat a žít někde jinde. Nebo alespoň mít tu příležitost a zkusit to.

Je zbytečné se tu zabývat mezidimenzionálním cestováním a putováním do jiných realit apod. Ale ta myšlenka se mi rozhodně líbí. Mně, jakožto srdceryvnému fantasyákovi, se ihned vybaví les, v něm příbytek a všude okolo peace & love se spoustou fantaskních tvorů, se kterými bych si normálně povídal jako s lidmi.

Právě nejvíce můj imaginární domov vystihuje výše přiložený ilustrační obrázek, který se mi na první pohled zalíbil a určitým způsobem zaujal. Mít takový domeček na stromě, to by možná ihned přešel ten strach z výšek :) Jen já a víly...

Je tu mnoho, doslova spousta, možností, kde bych chtěl žít, ale tato představa je pro mne jaksi "nejrealističtější", je mou favoritkou. Ale nezoufám, nic není nemožné, takže jednou... kdo ví? :))

A co Vy? Jaké je Vaše místo, kde chcete žít? ;)

> ZDROJ(E): DeviantART (obrázek)
> SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

Deprese

5. března 2013 v 21:28 | Vojtěch "Medroš" Hamerský

Deprese


Troufám si tvrdit, že tento stav snad známe všichni - deprese. Každý z nás si tím jednou prošel, ať už bezbřehou bolest nebo problémy spojené s vyvíjeným tlakem, který vznikl v důsledku nějaké činnosti. Pocit skleslosti a bezcennosti, jenž ovládá naše tělo, ale především náš mozek (jelikož se jedná o stav naší mysli).

Dnešní doba depresím vůbec nepomáhá, ba naopak, velice dobře se jim daří výskyt depresí zvyšovat. Můžeme takové lidi potkat kdekoli, prakticky na každém kroku, ale co s tím dělat? Většinou se totiž nejedná o záležitost několika hodin či dnů, ale povětšinou týdnů (ne-li měsíců!). Jak bychom měli takovým lidem pomoct a v horších případech - jak se bránit?

Účinná obrana spočívá v obrnění sebe samého a nevyšilovat, to poslední, co potřebujete, je se rozčílit a sám podlehnout depresi. A nějaký způsob, jak někoho zbavit deprese, podle mne přímo není. Dotyčný člověk by se z tohoto nepříjemného stavu vyhrabat z velké části sám, jelikož na povzbuzování a rozveselování stejně většinou nedá a ingoruje je.

Doba je zlá, psychologové a psychiatři mají docela napilno. V časech, kdy je mnoho lidí na pokraji zhroucení díky současné politické i hospodářské situaci v naší předrahé zemi, se těmto lidem dostává ještě větších podpásovek a stále dokola dopadají bezmocní na kolena.

Není nad to se obrnit a zkusit to nějak vydržet, protože jak se říká "bude líp" (možná...). Mne pomáhá pustit si moji oblíbenou hudbu či sníst čokoládovou tyčinku. Nebo vůbec, dělat něco, co mě baví. I třeba takové fyzické vyčerpání krásně odbourává stres. No nic, jdu si pustit nějaký song, nějaký neznámý psycholog bude alespoň mít o pacienta méně :)

> ZDROJ(E): DeviantART (obrázek)
> SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

Genialita

5. srpna 2012 v 23:49 | Vojtěch "Medroš" Hamerský

Genialita

Začal bych otázkou, co je to vůbec genialita? Pokud se podíváme na Wikipedii, můžeme si přečíst nějaké definice geniality, kupříkladu: "Je to tak mimořádná míra určitého talentu, že vysoce převyšuje všechny ostatní a vede k vytvoření mimořádných výkonů." Nebo: "Z psychologického hlediska se jedná o třetí stupeň rozvinutí schopností."

Lze tedy považovat za geniální všechny, které normální lidi - lajci - obdivují? Že je obdivují proto, že by z jejich pohledu to či ono nikdy nedokázali? Zde by mělo dosti záležet na úhlu pohledu, z jakého se budeme na genialitu dívat. Jeden bude považovat za genialitu nakreslení budovy, kterou dotyčný viděl pouze jednou. Druhý vypočítání složitého matematického vzorce během dvou minut. V tom je velký rozdíl.

Myslím, že mi dáte za pravdu, když řeknu, že géniové jsou ve společnosti uznávaní za jejich činy, ale jsou odsuzování za jejich podivínství, které je dáno právě jejich genialitou. Je nějaká šance, že by se tento zavedený stereotyp změnil? Troufám si říct, že ne. Lidé si budou vždy ukazovat na ty, kteří jsou nějakým (ať už jakýmkoli) způsobem jinačí. A budou se jim také stranit.

Geniální lidé mají prý IQ vyšší než 140. Je tu také otázka, zda jsou geniální pouze při řešení úloh či otázek? Mnozí z nich nejsou schopni žít normálním životem a plnit obyčejné úkoly. Vedou tedy tito lidé plnohodnotný život? Každý si může odpovědět sám, ale můj názor zní "ne". Platí nehoráznou oběť za svou genialitu a to není dobré.

> ZDROJ(E): DeviantART (obrázek)
> SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

Měsíc

29. července 2012 v 22:48 | Vojtěch "Medroš" Hamerský

Měsíc


Všichni ho známe. Všichni jsme ho už měli tu čest poznat. Ať už v podobě bílého srpku nebo celého kruhu. A stále nás nepřestane uchvacovat. Co na něm tak lidi zaujme? Vzhled? Či jeho moc, kterou údajně disponuje?
Ano, je fakt, že ihned na první pohled je téměř nemožné si měsíc nezamilovat. Nejspíše je to dáno tou noční atmosférou okolo, přičemž tak skvěle vyniká jeho střibřitý svit, který tak mnohdy až nadpřirozeně osvětluje Zemi. Je to skvělá show.

A co s jeho magickou mocí? Je nám známo, že měsíc má vlil kupříkladu na přílivy a odlivy moří, ale co dál? Má měsíční svit opravdu moc proměnit člověka ve vlkodlaka? Dá se z jeho záření čerpat síla? Je možné, že odpovědi ani v budoucnu nenalezneme a zůstanou nám utajeny, avšak je tu stále místo pro určité spekulace, dohady a domněnky.
Nebyly bychom to my, lidé, kdyby se nesnažili tato tajemství odhalit. Je pak také otázkou, zda by ta odhalení vedla ke správné cestě a k dobrým účelům. Z vědeckého hlediska toho už víme docela dost. Sice ne tolik, aby to naše předrahé vědce uspokojilo, ale dost pro nás, pro laiky, kterým stačí několik povrchních informací a zajímavostí.

Z hlediska jakéhosi "mystična", či jak bychom to mohli nazvat, toho však víme velmi málo, jak už jsem psal výše. Já osobně jsem skálopevně přesvědčen, že se mi lépe přemýšlí a vůbec všechno celkově lépe dělá v noci. A nejlépe za svitu měsíce, jeho paprsky mě uklidňují a mám z toho dobrý pocit.

A co Vy? Považujete se také za noční tvory nebo žijete "normálně"? :)

> ZDROJ(E):DeviantART (obrázek)
> SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

Tajemství

8. července 2012 v 23:40 | Vojtěch "Medroš" Hamerský

Tajemství

aneb Co se za ním může skrývat a jak ho chápat


Co je to tajemství? Inu, to je tajemství samo o sobě... :) Může to být jakési mystično, tajemno, které nás obklopuje a nejsme schopni přijít na kloub tomu, o co že se vlastně jedná. Někdy nás to může štvát, někdy jsme dokonce i rádi za to, že to nevíme.
Co by přinesla taková pravda? Poznání? Ale za jakou cenu? Stálo by to za to? Co kdybychom odhalili ono tajemství, ale nečekalo by nás díky poznání nic dobrého? Co pak? Je opravdu tolik nutné některé věci vědět? Možná nějaká vyšší síla chce, abychom něco z toho nevěděli, je to naším osudem.

Tajemství mezi lidmi? To je brnkačka, je to, jako by si hráli děti na pískovišti. Typickým sociálním prostředím, kde jsou prvky (studenti) ve vzájemné interakci (ano, odborná terminologie!), je kupříkladu třída. Studenti prozrazují tajemství svým nejlepším kamarádům či kamarádkám, která se mnohdy dostanou i dál. Kamarádi se podvádějí, pomlouvají se za zády a jsou tak zlí a neohleduplní, že činí lidem to nejhorší, vyzrazují cizí tajemství.

Ale co to je v porovnání s těmi většími tajemstvími? Jsme ve vesmíru sami? Kdy se začne vesmír smršťovat? Vypukne 3. světová válka? A tak bych mohl pokračovat dál a dál.
Každý má své tajemství a lhali byste, kdybyste řekli, že nemáte ani jedno. Někteří se se svým "tajemstvím" svěřují téměř každému, až už to není žádné tajemství. Jiní naopak své tajemství chrání natolik, že jsou mnohdy až paranoidní. Je to otázka člověka a jeho psychiky a osobnosti.

Co tedy Vy? Máte nějaké to tajemství? Máte jich popřípadě víc? A dokážete tajemství udržet, když vám ho někdo poví? :)
> ZDROJ(E):DeviantART (obrázek)
> SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:
 
 

Reklama

Člen týmu a hrdý podporovatel Knižního pořadu!